Judikát NS ČR k zastírání pracovně-právního vztahu simulovanou obchodní smlouvou – k tzv. švarc-systému

Žalobcům se opakovaně nepodařilo přesvědčit soudy nižších stupňů (soud prvního stupně a soud odvolací) o tom, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, věc proto byla opakovaně projednána i samotným Nejvyšším soudem ČR, který naposled vydal rozsudek dne 16. 6. 2011 pod spis. zn. 21 Cdo 920/2010, jímž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc mu znovu vrácena k projednání, přičemž dále uvedený právní názor NS ČR je pro soudy nižších stupňů závazný.

Nižším soudům stačilo, že bývalí zaměstnanci měli koncesní listinu jako podnikatelé

Soudy první a druhé instance vycházely především z toho, že zaměstnavatel byl oprávněn rozvázat se zaměstnanci pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost vzhledem k rozhodnutí o organizační změně, na základě kterého byla zrušena místa řidičů za účelem snížení počtu zaměstnanců. (Rozhodnutí o organizační změně totiž není právním úkonem, ale jen hmotně-právní podmínkou výpovědi; soud jej (ve sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru) nepřezkoumává, hodnotí jen, zda jej učinil (vydal) ten, kdo je k tomu oprávněn, a zda bylo skutečně přijato. Z judikatury: „Rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách není právním úkonem a nelze je samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti (ve smyslu ust. § 37 až 39 občanského zákoníku a ust. § 18 až 21 zákoníku práce); vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil ten, kdo je k tomu oprávněn.“ (Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 1105/2001, ze dne 11. dubna 2002))

Soudy rovněž argumentovaly v odůvodnění svých rozhodnutí i tím, že při realizaci oné rámcové smlouvy o přepravě osob a věcí, šlo ze strany bývalých zaměstnanců o jejich podnikatelskou činnost vykonávanou na základě koncese - tedy o činnost vykonávanou podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.

U Nejvyššího soudu už ale zastírání pracovně-právního vztahu neprošlo

Nejvyšší soud ČR však vytkl soudu nižšího stupně, jehož rozhodnutí naposled zrušil, že přehlédl, že východiskem úvah při posuzování povahy právního vztahu mezi účastníky řízení (tedy nově zhotovitelem (dříve zaměstnancem) na straně jedné a objednatelem (dříve zaměstnavatelem) na straně druhé) - jak již zdůraznil NS ČR ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 8. 3. 2005 spis. zn. 21 Cdo 2137/2004-102 – nemůže být sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) – tedy tzv. rámcová smlouva - označen, že tato okolnost není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný (viz ust. § 37 občanského zákoníku). Z tohoto hlediska je tedy třeba rozlišovat, že zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem „podnikatelského“ vztahu soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (viz ust. § 2 odst. 1 obchodního zákoníku).

Smlouvu tvářící se jako obchodní kontrakt posoudil proto NS jen jako změnu pracovní smlouvy

V posuzovaném případě samotná okolnost, že řidiči „externisté“ disponovali koncesní listinou, na věcném obsahu právního vztahu s žalovaným zaměstnavatelem založeném „rámcovou smlouvou o přepravě osob a věcí“ ničeho nezměnila. „Zhotovitelé“ (tak jsou řidiči v rámcové smlouvě označováni) se zavázali „provádět přepravu věcí a osob vozidly objednatele,“ „jehož logem je vozidlo zpravidla opatřeno,“ že zavázali se tak činit „po území České republiky a států Evropy“ s tím, že „smlouva nabývá účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami,“ což neznamená z obsahového hlediska nic jiného, než dohodu o podstatných (esenciálních) náležitostech pracovní smlouvy. Ostatně o činnosti jako podnikatele vlastním jménem na vlastní zodpovědnost nevypovídalo kupř. ani ujednání v rámcové smlouvě, podle něhož „objednatel“ nese náklady na údržbu automobilu a pohonné hmoty (čerpání se „zpravidla odehrává prostřednictvím platební karty CCS objednatele“), a smlouvu o odpovědnosti za škodu má rovněž uzavřenou „objednatel“ jako pojistník. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že řidiči „jsou sice úkolováni dispečinkem, ale jízdu podle jeho pokynů musí provést až poté, co dílčí objednávku přijali,“ že „nemají pracovní dobu“ a že „jsou placeni za uskutečněné dílo, nikoliv za to, že práci konají,“ protože uvedené skutečnosti představují dohodu o dalších (pracovních a mzdových) podmínkách, na kterých měli účastníci zájem.

Proto Nejvyšší soud ČR setrval na svém předchozím názoru a uzavřel, že taková změna obsahu vedlejších ujednání v pracovních smlouvách nově přijímaných řidičů není organizační změnou způsobilou odůvodnit výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost.

Použitá literatura: Kaletová, R.: 76277. Švarcsystém aneb Zastřený pracovněprávní vztah podle rozsudku Nejvyššího soudu, 24. 8. 2011, epravo.cz

Autor: Kateřina Háchová