Povinnost zaměstnance zdržovat se na místě určeném zaměstnavatelem

K povinnosti zaměstnance zdržovat se v době překážky v práci na straně zaměstnavatele na místě zaměstnavatelem určeném se vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí (judikátu) - rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2048/2003 ze dne 9. března 2004, který neztratil na svém významu a jeho závěry jsou použitelné i při aktuální právní úpravě. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí uvedl především tuto právní větu (formulace dle Balák a kol.: Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, 2010): V případě, že zaměstnanec přestal konat práci pro zaměstnavatele, protože mu zaměstnavatel přestal přidělovat práci, může vyzvat zaměstnavatele k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném.

Zaměstnavatelé mívají v praxi někdy tendenci, a to zejména v případech, kdy rozvazují pracovní poměr se zaměstnancem z organizačních důvodů a nemohou, zejména po dobu výpovědní doby, přidělovat zaměstnanci v práci v souladu s pracovní smlouvou resp. mu takto přidělovat práci nechtějí, nařizovat zaměstnanci, aby se zdržoval na místě určeném zaměstnavatelem. Takový postup není v souladu se zákoníkem práce. Nemůže jít k tíži zaměstnance, jakým způsobem je v pracovní smlouvě vymezeno místo výkonu práce.

Význam judikátu

Sjednaný obsah pracovní smlouvy lze změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně. Jestliže nedojde k dohodě o změně sjednaného místa výkonu práce, popřípadě k rozvázání pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen nadále zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy. To platí i v případě, že zaměstnavatel takovouto práci nemá např. v důsledku přemístění zaměstnavatele.

Ujednání o místě výkonu práce je jednou z podstatných náležitostí pracovní smlouvy; jde o ujednání, které významným způsobem určuje obsah pracovního poměru, proto je právem obou účastníků pracovněprávního vztahu na sjednaných pracovních podmínkách trvat, bez ohledu na to, že kupř. jiná místa, kde má zaměstnanec možnost práci vykonávat, jsou z hlediska dostupnosti „rovnocenná místu sjednanému pro výkon práce.

Nemůže-li zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci ve sjednaném místě výkonu práce a trvá-li zaměstnanec na tom, že bude pro zaměstnavatele vykonávat práci pouze na tomto místě, brání zaměstnanci ve výkonu práce překážka na straně zaměstnavatele, a to až do vyřešení situace dohodou účastníků, popřípadě do rozvázání pracovního poměru.

Skutečnost, že zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy má za následek, že ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy“. Uvedený stav však neznamená, že by zaměstnanec po celou dobu existence takovéto překážky musel být pro zaměstnavatele trvale k dispozici tak, aby, kdyby mu to zaměstnavatel eventuelně umožnil, mohl ihned pokračovat v práci.

V případě, že zaměstnanec přestal konat práci pro zaměstnavatele, protože mu zaměstnavatel přestal přidělovat práci, může vyzvat zaměstnavatele k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném. Vyplývá to z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. března 2004 spis. zn. 21 Cdo 2048/2003. Zaměstnavatel takovým určením – nařízením nemůže řešit problém spočívající v tom, že není schopen dostát pracovní smlouvě, přidělovat zaměstnanci práci ve sjednaném místě. Zaměstnavatel rovněž nemůže takovou situaci řešit ani nařízením případné pracovní cesty, kdy „by zaměstnance vyslal k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce – do místa, kam se nově zaměstnavatel nebo jeho část přemístil“, a to ani trvale resp. na dobu neurčitou (neboť pracovní cestou se rozumí toliko časově omezené vyslání zaměstnance k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce), ani dočasně (např. po dobu výpovědní doby), což vyplývá rovněž z uvedeného judikátu NS ČR spis. zn. 21 Cdo 2048/2003.)

Autor: Richard W. Fetter