Rodinní příslušníci mohou pomáhat zaměstnanci jedině na vlastní riziko

1)Mýtus o pomoci rodinných příslušníků

"Základním rozlišením mezi dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr a pracovním poměrem je předpoklad osobního výkonu práce zaměstnance pro zaměstnavatele. U dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr je možné konat práci za pomoci rodinných příslušníků uvedených v dohodě."

Taková informace je chybná resp. krajně zavádějící! Zrušený zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. prosince 2006) ukládal zaměstnancům ve svém ust. § 233 odst. 1 písm. b) povinnost na základě uzavřených dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr konat práce osobně, popřípadě za pomoci rodinných příslušníků uvedených v dohodě. Nic takového nový (aktuální) zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., v platném znění), účinný od 1. ledna 2007, nestanoví.(Ani podle příslušných ujednání sjednaných v tomto ohledu ve smyslu právní úpravy účinné do 31. 12. 2006 v dohodách o pracích konaných pracovních poměr, jimiž založené pracovně-právní vztahy dosud trvají, již nelze postupovat, neboť podle zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se řídí také pracovně-právní vtahy vzniklé před 1. 1. 2007. Viz ust. § 364 odst. 1 zákoníku práce.)

Podle mého názoru aktuální zákoník práce vůbec nepřipouští, aby práce sjednané v dohodě o pracích konaných mimo pracovní poměr za zaměstnance vykonávali jeho rodinní příslušníci resp. aby sjednané práce byly vykonávány s pomocí rodinných příslušníků, a to s ohledem na jeho ust. § 3 ve spojení s ust. § 2 odst. 4. (Závislá práce totiž může být ve smyslu uvedených ustanovení zákoníku práce vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy podle zákoníku práce přitom jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost.)

Pojmový znak závislé práce, obsažený v její, shora uvedené, definici, a to její osobní výkon, zcela vylučuje možnost, aby práce sjednané v dohodách o pracích mimo pracovní poměr za zaměstnance vykonávali jeho rodinní příslušníci resp. byly vykonávány s jejich pomocí. Takovou možnost aktuální zákoník práce nepřipouští. (Ust. § 2 odst. 4 a ust. § 3 zákoníku práce je třeba ve smyslu ust. § 2 odst. 1 věty první zákoníku práce považovat za ustanovení, od nichž se není možné odchýlit.)

I kdybychom event. připustili, že takovou možnost (tedy smluvní ujednání o výkonu sjednané práce rodinnými příslušníky zaměstnance ve formě pomoci zaměstnanci) aktuální pracovněprávní úprava v rámci relativní smluvní volnosti umožňuje, pak v této hypotetické možnosti rozhodně nemůžeme spatřovat rozdíl, natož pak základní odlišnost, mezi pracovním poměrem a dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pokud bychom teoreticky legální možnost výkonu práce rodinnými příslušníky zaměstnance připustili, pak bychom ji totiž museli připustit jak v režimu pracovního poměru, tak v režimu dohody o práci konané mimo pracovní poměr.

Samozřejmě nevylučuji, že v praxi v určitých případech rodinní příslušníci zaměstnancům činným na dohodu o práci konané mimo pracovní poměr, ale případně i v pracovním poměru, zvláště pokud svou práci pro zaměstnavatele vykonávají mimo pracoviště zaměstnavatele, např. doma, pomáhají; taková faktická skutečnost však nemá žádnou oporu v právní úpravě a rozhodně z ní nelze dovozovat odpovědnost zaměstnavatele za škodu, která těmto osobám při takové činnosti případně vznikne. Nicméně zaměstnavatel, pokud se tak děje s jeho vědomím, by neměl v zájmu předejití možným komplikacím, jejichž zřejmé právní aspekty zde jistě netřeba rozebírat, rozhodně tolerovat, aby tomu tak bylo na jeho pracovišti.

2)Mýtus o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu rodinným příslušníkům

"Vznikne-li škoda rodinnému příslušníkovi při výkonu práce, kterou pomáhá zaměstnanci konajícímu práci na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odpovídá zaměstnavatel tomuto rodinnému příslušníkovi podle ustanovení občanského zákoníku, neboť mezi rodinným příslušníkem a zaměstnavatelem neexistuje žádný pracovněprávní vztah."

Domnívám se, že připustit výkon práce rodinnými příslušníky ve formě pomoci zaměstnanci, jakož i odpovědnost za škodu zaměstnavatele vůči rodinnému příslušníku zaměstnance by bylo možno toliko za předpokladu, že by příslušná dohoda o práci konané mimo pracovní poměr byla koncipována jako smlouva ve prospěch třetího a onen třetí – rodinný příslušník zaměstnance – by k dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem přistoupil. (Zjednodušeně řečeno, jedná se o smlouvu mezi dvěma stranami, ze které má třetí straně vzniknout určitý prospěch. Z této smlouvy však mohou vůči třetí osobě vznikat práva a povinnosti až v okamžiku, kdy s ní tato osoba vysloví souhlas.) Takové ujednání nedovoloval zákoník práce výslovně až do 14. dubna 2008, kdy nabyl účinnosti (stal se vykonatelným) derogační nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., který zrušil ust. § 2 odst. 1 tehdejší věty druhé zákoníku práce, jež zněla: „Odchýlení není dále možné od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů…“. (Nikdo jiný, než zaměstnanec nebo zaměstnavatel, nemůže být účastníkem pracovně-právního vztahu, a zásadně mu nemohou z takového vztahu vznikat práva a povinnosti, leda by zákon ve zvláštních případech stanovil jinak – kupř. pokud jde o náhradu nákladů na výživu pozůstalých nebo jednorázové odškodnění pozůstalých, zemřel-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.) Nemožnost odchýlení se od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů a od ustanovení o náhradě škody však nadále plyne (přímo) z povahy příslušných ustanovení zákoníku práce. (K tomu srovnej bod 203 nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. na str. 1471 Sbírky zákonů.) Domnívám se proto, že i druhá informace je chybná, že za škodu vzniklou rodinnému příslušníku zaměstnance při výkonu práce, kterou pomáhá zaměstnanci konajícímu práci na základě dohody o práci konané pracovní poměr, zaměstnavatel neodpovídá; případná ujednání v tomto smyslu obsažená v dohodách jsou neplatná.

Leda bychom snad pojali celou věc tak, že přistoupením k dohodě sjednané ve prospěch třetího resp. dohodě, jejíž součástí je i ujednání o smlouvě (dohodě) ve prospěch třetího, se rodinný příslušník zaměstnance stává (přece jen) rovněž zaměstnancem, ovšem pak by za případnou škodu, která mu vznikne při výkonu práce, odpovídal zaměstnavatel podle zákoníku práce a nikoliv podle občanského zákoníku; nehledě na nepraktičnost, neřku-li prostě krkolomnost, a zmatečnost takového postupu při uzavírání pracovně-právního vztahu a z něj vyplývající administrativní komplikace, včetně nejistoty zaměstnavatele, od kdy je vlastně ona třetí osoba jeho zaměstnancem. I tato následná úvaha však potvrzuje nesprávnost předchozích závěrů.

Použitá literatura:

1. Jouza, L.: Dohody o práci – nové možnosti, Práce, mzdy, odvody bez chyb, pokut a penále č. 11/2007, Poradce s.r.o.,

2. Jouza, L.: Vzor s komentářem – Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, Právní rádce č. 5/2008, Economia a.s.

Autor: Kateřina Háchová