Zákaz zrušení pracovního poměru ve zkušební době – část 3.

Až na uvedenou výjimku, zakotvenou v ust. § 66 odst. 1 věty druhé zákoníku práce, může zaměstnavatel pracovní poměr zrušit s kýmkoliv (s jakýmkoliv zaměstnancem), kdykoliv, a to i v době překážek v práci včetně těch na straně zaměstnance.

Důsledkem nedodržení ust. § 66 odst. 1 věty druhé zákoníku práce zaměstnavatelem je neplatné rozvázání pracovního poměru. Nároky zaměstnance jsou rozdílné v případě, že zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, anebo netrvá.

• Zrušil-li zaměstnavatel se zaměstnancem neplatně pracovní poměr ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

• Rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, a to dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením ve zkušební době skončit; zaměstnanec má v tomto případě právo na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby (t.j. za dva měsíce).

Neplatnost rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době pak může zaměstnanec uplatnit žalobou u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Podrobně si otázky sjednávání zkušební doby a rušení pracovního poměru ve zkušební době (podle platné – aktuální právní úpravy) probereme v budoucnu pod heslem Zkušební doba.

Autor: Richard W. Fetter